Těžba uranu

Nejdříve v Jáchymově propukla v 16. století stříbrná horečka, v polovině 20. století to byla horečka uranová. Uraninit, známý také jako smolinec se vyskytoval v místech, kde končily původní stříbrné žíly. Při kutání stříbra znamenalo objevení smolince pro horníka smůlu. Nejprve se od konce 19. století využíval pro výrobu uranových barev. Posléze se stal surovinou nutnou k výrobě atomových zbraní, což si za války uvědomovali Němci, kteří zde experimentálně uran těžili. Po 2. světové válce projevil o oblast zájem Sovětský svaz, který sem vyslal své poradce a odborníky, aby mohli během nastávající studené válce začít s těžbou ve velkém, ale chyběli horníci, které bylo třeba získat. Nedostatek pracovních sil vyřešili komunisté hned po převzetí moci po roce 1948 tím, že ve vykonstruovaných politických procesech odsoudili desetitisíce nepohodlných občanů, které pak zneužívali k otrocké práci v uranových lágrech. Tyto tábory se nazývaly tábory nucených prací (TNP) a vězňům se říkalo muklové (Muž Určený K Likvidaci). Mnoho vězňů vůbec nevědělo, za co jsou vlastně zavřeni. Důvod nebyl důležitý – šlo o zlomení veškerého odporu a získání levné pracovní síly pro těžbu uranu. Směrná čísla určovala, kolik otroků je třeba a lidoví soudci plnili plán. V jáchymovské oblasti, která se stala celá tajným prostorem, vytvořili komunisté dvanáct lágrů (Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Mariánská a další). Další tábory nucených prací vznikly v oblasti Horního Slavkova a Příbrami. Vedle běžných kriminálních vězňů, Němců odsouzených za válečné zločiny a kolaborantů z doby okupace, zde byli nuceni pracovat vězni političtí, zejména vojáci ze západního odboje, kněží, političtí oponenti komunistů, ti, kteří se neúspěšně pokusili o útěk z komunistického Československa, sedláci, kteří nechtěli předat svou půdu zemědělským družstvům (tzv. kulaci), osoby i potencionálně nespolehlivé a mnozí obyčejní lidé, kteří měli prostě smůlu. Dozorci byli příslušníci SNB (Sbor národní bezpečnosti, obdoba dnešní policie), kteří se většinou k vězňům chovali s bezpříkladnou krutostí, tedy jako k „nepřátelům dělnické třídy“. Lékařská péče byla nedostatečná, ochranné pomůcky proti ozáření uranem byly neúčinné, vězni nedostávali pořádné jídlo odpovídající námaze při těžbě. Pokud splnili nehorázně vysoké pracovní normy, mohli dostat základní potřeby. Mezi vězni se pohybovali udavači, převážně z řad kriminálníků. Vytěžená ruda putovala za minimální cenu do Sovětského svazu, kde byla používána pro výrobu atomových bomb. Uranovými lágry prošlo několik desítek tisíc vězňů. Během věznění byli trvale vystaveni nelidským podmínkám připomínající nacistické koncentrační tábory, radioaktivnímu záření a vdechování prachu, což u většiny z nich zanechalo trvalé následky.